Římskokatolická farnost Ostrava - Plesná

Krátké přednášky si můžete poslechnout kliknutím na název. Přednášky se přehrávají na kanálu You Tube.

Liturgický rok

1. neděle postní (26.2)

2. neděle postní (5.3)

3. neděle postní (12.3)

4. neděle postní (19.3)

5. neděle postní (26.3)

Matoušovou evangelium (čte se nyní o nedělích během mezidobí  na pokračování)

Další úvody k biblickým knihám

Markovo evangelium

Lukášovo evangelium

Janovo evangelium

Skutky apoštolů

1. list Korinťanům

List Kolosanům

Listy Soluňanům

Listy Timotejovi, Titovi a Filemonovi

List Židům

Kniha Zjevení

• Pokračovat ve čtení

Pane Bože, smiluj se nade mnou, neboť jsem hřích.

Vyznávám, že jsem člověk ze země, z hlíny,
a přesto určený k tomu, abych létal a plachtil ve větru.

Vyznávám se z hříchu modloslužebnictví. Beru sám sebe příliš vážně.
Svému Já říkám „Vaše Veličenstvo“. Klaním se před oltářem své vůle,
rozčiluje mě vůle ostatních.

Vyznávám se, že netančím. Vesmírný tanec je příliš nebezpečný,
osobní tanec zas příliš mnoho prozrazuje.

Vyznávám, že se nesměju uvolněně.
Mé křehké Já mi dovoluje jen úsměvy se sevřenými rty.

Vyznávám svou marnivost, svou falešnou pokoru.
Má důstojnost pohrdá svobodou bláznů.

Vyznávám svůj strach, svou úzkost, svou poddajnost.
Můj strach je hřích; zakrývá nedostatek víry.
Moje úzkost je zrada; odkrývá nedostatek naděje.
Moje poddajnost je podřízenost; odhaluje strach ze svobody.

Vyznávám se ze serióznosti.
Výše než spontaneitu a svobodu stavím zdvořilost.

Pane Bože, smiluj se nade mnou, neboť jsem hřích. …

Pane Bože, smiluj se nade mnou, neboť jsem milost.

Ve tvé milosti se znovu rodím, jsem přetvářen a obnovován.

I když sotva znám hloubku svého hříchu, je dotýkán a objímán,
je mírněn olejem odpuštění, balzámem milosrdenství.

Ty překonáváš mou temnotu, Ty pozvedáš mou vinu, Ty tišíš mou úzkost.

Vyznávám, že jsem hřích. Vyznávám, že jsem milost.
Ve svém hříchu, v Tvé milosti vyznávám, že Ty jsi Bůh.
A v hříchu a milosti zůstávám Tvým milovaným přítelem.

Převzato z knihy D. Cozzense Měnící se tvář kněžství (2003)

• Pokračovat ve čtení

Sv. František Saleský (1567 – 1622)

Pane, ty víš lépe než já, že den ode dne stárnu a jednoho dne budu starý.
Chraň mne před domněnkou, že musím při každé příležitosti a ke každému tématu něco říci.
Zbav mne velké náruživosti chtít dávat do pořádku záležitosti druhých. Nauč mě, abych byl uvážlivý a ochotný pomáhat, ale abych přitom nešťoural a neporučníkoval.
Zdá se mi, že je škoda z přemíry moudrosti nerozdávat – ale ty, Pane, víš, že bych si rád udržel pár svých přátel.
Nauč mne, abych dovedl mlčky snášet své nemoci a obtíže. Přibývá jich a chuť hovořit o nich roste rok od roku. Netroufám si prosit, abys mi dal dar s radostí poslouchat druhé, když líčí své nemoci, ale nauč mě trpělivě je snášet.
Také se neodvažuji prosit o lepší paměť – ale jen o trochu větší skromnost a menší jistotu, když se má paměť neshoduje s jejich pamětí.
Nauč mě té obdivuhodné moudrosti umět se mýlit. Drž mě, abych byl, jak jen možno, laskavý. Starý morous je korunní dílo ďáblovo.
Nauč mě u jiných odhalovat nečekané schopnosti a dej mi krásný dar, abych se také o nich dovedl zmínit. 
Mám vrásky a šedivé vlasy. Nechci si stěžovat, ale tobě, Pane, to říkám – bojím se stáří. Je mi tak, jako bych se musel rozloučit, nemohu zastavit čas. Pociťuji, jak den ze dne ztrácím sílu a přicházím o bývalou krásu.
Byl jsem pyšný na to, že se stále ještě mohu měřit s mladými. Teď cítím a uznávám, že již toho nejsem schopen.
Byl bych směšný, kdybych se o to pokoušel. Ale ty, Pane, říkáš: „Kdo věří ve mne, tomu narostou křídla jako orlovi.“ Dej mému srdci sílu, abych život přijal tak, jak jej ty řídíš.
Ne mrzoutsky, ne lítostivě se skleslou náladou, ne jako odcházející, ale jako vděčný a připravený ke všemu, k čemu mě ty ještě povoláš. A k tomu mi dej všechnu sílu srdce. Amen.

• Pokračovat ve čtení

Věřící je člověk, kterému se stýská po Bohu

„Kde je ten narozený židovský král? Uviděli jsme jeho hvězdu na východě, a proto jsme se mu přišli poklonit“ (Mt 2,2).
Těmito slovy nás mudrci, přišlí ze vzdálených zemí, seznamují s tím, proč vážili tak dlouhou cestu: aby se poklonili novorozenému králi. Uvidět a poklonit se – tyto dvě činnosti vynikají z podání evangelia: uviděli jsme hvězdu a chceme se poklonit.

Tito muži uviděli hvězdu, která je přiměla vydat se na cestu. Objev neobvyklého úkazu na nebi uvolnil celou řadu nesčetných událostí. Nebyla to hvězda, která zazářila výlučně pro ně, a neměli ani nějakou zvláštní DNA, aby ji objevili. Jak správně konstatoval jeden církevní otec, mudrci se nedali na cestu proto, že viděli hvězdu, nýbrž uviděli hvězdu, protože byli na cestě (srov. sv. Jan Chrysostom). Měli srdce otevřené horizontu a mohli spatřit, co jim ukazovalo nebe, protože v sobě měli touhu, která je hnala. Byli otevřeni novosti.

Mudrci tak představují portrét věřícího, tedy člověka, kterému se stýská po Bohu a který cítí, že mu chybí domov, nebeská vlast. Jsou obrazem všech těch lidí, kteří si ve svém životě nedali umrtvit srdce.

Svatý stesk po Bohu plyne z věřícího srdce, které ví, že evangelium není minulá, nýbrž přítomná událost. Svatý stesk po Bohu nám umožňuje mít oči otevřené před každým pokusem o redukování a ochuzení života. Svatý stesk po Bohu je věřící paměť, která se vzpírá prorokům zkázy. Tento stesk je tím, co uchovává naživu naději věřící obce, která týden co týden úpěnlivě prosí slovy: „Přijď, Pane Ježíši!“

Právě tento stesk vedl starce Simeona, aby chodil denně do chrámu s jistotou, že jeho život neskončí, dokud nebude mít v náruči Spasitele. Tento stesk přiměl marnotratného syna vymanit se z destruktivního postoje a vyhledat náruč svého otce. Tento stesk vnímal ve svém srdci pastýř, který zanechal devadesát devět ovcí, aby šel hledat tu ztracenou, a zakoušela ho také Marie Magdalena onoho nedělního rána, když se ubírala ke hrobu, kde ji potkal vzkříšený Mistr. Stesk po Bohu nás vytahuje ven z našich deterministických ohraničení, která nás nutí myslet si, že se nic nedá změnit. Stesk po Bohu je postoj, který láme nudný konformismus a nutí nás, abychom se zasadili o onu změnu, po které toužíme a kterou potřebujeme. Stesk po Bohu má svoje kořeny v minulosti, ale nekončí tam, nýbrž hledá budoucnost. Věřící „nostalgik“, podněcovaný svojí vírou, hledá Boha jako mudrci na těch nejodlehlejších místech dějin, neboť ve svém srdci tuší, že jej tam očekává Pán. Jde na periferii, na hranice a na místa nedotčená evangeliem, aby se mohl setkat se svým Pánem; a nepočíná si přitom nikterak nadřazeně, nýbrž jako žebrák, který nemůže ignorovat oči toho, pro něhož je dobrá zvěst dosud neznámým územím.

Opačný postoj měli v Herodově paláci jen pár kilometrů od Betléma ti, kdo si neuvědomovali, co nastává. Zatímco mudrcové byli na cestě, Jeruzalém spal. Dřímal společně s Herodem, který, místo aby hledal, spal také. Pohroužen ve spánku umrtveného svědomí. A zděsil se. Je to zděšení, které se před novostí, jež převrací dějiny, uzavírá do sebe, do svých závěrů, svých poznatků a úspěchů. Je to zděšení toho, kdo sedí na svém bohatství a neumí dohlédnout dál. Zděšení, které se rodí v srdci toho, kdo chce kontrolovat všechno a všechny; zděšení toho, kdo je pohroužen do kultury vítězství za každou cenu; kultury, ve které je místo pouze pro „vítěze“ a za jakoukoli cenu. Zděšení, které se rodí ze strachu a obav z toho, co nám klade otázky a ohrožuje naše jistoty a pravdy, naše způsoby přilnutí k tomuto světu a životu. Herodes měl strach, který jej přiměl hledat bezpečí ve zločinu. „Necas parvulos corpore, quia te necat timor in corde – Vraždíš tyto maličké jen proto, že vraždíš strach ve svém srdci.“ (sv. Quodvultdeus, Sermo 2, modlitba se čtením ze svátku Svatých neviňátek 28. prosince).

Chceme se poklonit. Oni mužové přišli z Východu, aby se poklonili, a přišli na místo, které je vlastní králi: do paláce. Přišli tam – a to je důležité - na základě svého hledání. Bylo to náležité místo, protože králi se náleží narodit se v paláci a mít svůj dvůr a své poddané. Je to znamení moci, úspěchu a zdařilého života. A je možné očekávat, že tento král bude uctívaný, obávaný a že mu bude pochlebováno, avšak nikoli, že bude milován. Toto jsou mondénní schémata, drobní bůžci, kterým vzdáváme poctu: kult moci, zdání a nadřazenosti. Idoly, které slibují pouze smutek, otroctví a strach.

A právě tam začínala ta delší cesta, kterou se museli vydat tito mužové, přišlí zdaleka. Tam museli projevit tu nejobtížnější a nejkomplikovanější neohroženost, totiž objevit, že to, co hledali, nebylo v paláci, nýbrž na místě, které je jinde nejen zeměpisně, ale i existenčně. Tam neviděli hvězdu, která je přiměla objevit Boha, který chce být milován, což je možné jedině ve znamení svobody a nikoli tyranie; objevit, že pohled tohoto neznámého, ale vytouženého krále neponižuje, nezotročuje a neuvězňuje. Objevit, že Boží pohled pozvedá, odpouští a uzdravuje. Objevit, že Bůh se chtěl narodit tam, kde jsme jej nečekali a možná ani nechtěli. Anebo kde jej nezřídka popíráme. Objevit, že Boží pohled objímá raněné, znavené, týrané a opuštěné a Jeho síla a Jeho moc se jmenuje milosrdenství. Jak vzdálený je pro některé Betlém od Jeruzaléma!

Herodes se nemohl poklonit, protože nechtěl, ani nemohl měnit svůj pohled. Nechtěl se přestat klanět sobě samému a věřit, že s ním všechno začíná i končí. Nemohl se klanět, protože usiloval o to, aby se klaněli jemu. Ani kněží se nemohli klanět, protože věděli mnoho, znali proroctví, ale nebyli ochotni putovat, ani se změnit.

Mudrci pociťovali stesk, nechtěli už obvyklé věci. Měli dost zvyklostí a byli znuděni a unaveni Herodem svojí doby. Avšak tam, v Betlémě, byl příslib novosti, příslib nezištnosti. Tam se dělo něco nového. Mudrci se mohli klanět, protože měli odvahu vykročit, a když padli na zem před maličkým, padli na zem před chudým, padli na zem před bezbranným, padli na zem před neobvyklým a nepoznaným betlémským Dítětem, objevili Boží Slávu.

Převzato ze stránek Vatikánského rozhlasu (http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=25014)

• Pokračovat ve čtení